Když krize druhých skončí, nastává vlastní

Během policejního krizového vyjednávání směřuje veškerá pozornost vyjednávacího týmu k osobě v krizi. Primární vyjednavač přibližně osmdesát procent času naslouchá a dvacet procent mluví. Vnímá každé slovo, každý pohyb, každou emoci a postupně si buduje rapport. Na jeho základě dokáže ovlivnit člověka a následně nastane změna chování. Pak po hodinách komunikace osoba odloží nůž, sleze ze střechy, propustí rukojmí nebo udělá ten jeden krok směrem do bezpečí. Technika se sbalí, incident skončí a vyjednavači si udělají krátký debriefing. Pak se rozejdou – někdy domů, ale často zpět do běžné práce, kde se od nich očekává, že budou fungovat, jako by byli jen na přestávce.

Jenže ne všechno zůstane na místě incidentu. Některé rozhovory, ale hlavně emoce, si člověk odnese s sebou. Dlouho jsem vlastně nepřemýšlel nad tím, čemu říkáme psychohygiena. Nemám jeden přesný postup, kterým bych se po náročné situaci „vypnul“. Postupně jsem však zjistil, že existuje několik věcí, které mi pomáhají.

Mám pár kolegů, se kterými si můžu promluvit. Lidí, kterým nemusím vysvětlovat kontext a před kterými nemusím předstírat, že všechno bylo v pořádku. Jsou to lidé, kteří aktivně naslouchají. V podstatě pro mě dělají to, co já pro jiné lidi v krizi během vyjednávání. Pomáhají mi také dlouhé procházky v přírodě. Někdy potřebuji přesný opak vyjednávání – ticho a čas na uvědomění si emocí, abych byl schopný je pojmenovat a zjistit, co se vlastně ve mně děje a jestli se vůbec něco děje.

Velkou roli pro mě hraje také učení a předávání zkušeností. Když přednáším o krizovém vyjednávání nebo krizové komunikaci, nutí mě to přemýšlet nad tím, co jsem zažil, proč něco fungovalo a co by se dalo udělat jinak. Mnohokrát dostanu otázku z publika, která mě samotného nenapadla, a přitom je velmi důležitá a pomůže mi.

Podobně vnímám projekty, na kterých pracuji. Pokud se zkušenost z jednoho incidentu může přetavit do něčeho, co jednou pomůže kolegovi nebo člověku v krizi, pak to, co jsem zažil, získává další význam. I proto se snažím prosazovat myšlenku peer supportu u Slovenské policie. Ne proto, že kolega má nahradit psychologa – to tak není. Ale mezi větami „jsem v pořádku“ a „potřebuji odbornou pomoc“ existuje obrovský prostor. A právě tam může být kolega, kterému důvěřujeme, velmi důležitý.

V posledním období jsem začal dělat ještě jednu věc. Píšu. Zapisuji si některé situace, rozhovory a především emoce, které ve mně zůstaly během vyjednávání nebo krizové intervence. Ne jako policejní záznamy, spíše jako příběhy člověka, který měl na chvíli možnost vstoupit do nejtěžšího okamžiku života někoho jiného. Možná z těch poznámek jednou vznikne kniha. Možná zůstanou jen poznámkami. Už samotné psaní však pomáhá dát některým věcem místo a pomáhá mi uvědomit si mnoho svých emocí.

Při vyjednávání se snažíme vytvořit psychologický prostor pro člověka v krizi – prostor, ve kterém může mluvit, být vyslechnut a postupně znovu začít racionálně přemýšlet. Pochopil jsem, že i ten, kdo takový prostor vytváří pro druhé, není imunní a potřebuje ho také pro sebe, jinak se může sám dostat do krize, kterou tak často řeší u druhých.

Aby mohl člověk pomáhat druhým, musí být nejprve v pořádku sám se sebou. Pokud není, jeho snaha o pomoc se může nenápadně proměnit v další komplikaci. Vyjednavač, který si nehlídá vlastní psychickou rovnováhu, se může stát součástí krize, kterou tak často pomáhá řešit.