Celý život vyjednávám. Tři roky vědomě.

Kdyby se mě před pár lety někdo zeptal, jestli vyjednávám, nejspíš bych odpověděla, že vlastně moc ne. Vyjednávání jsem si dlouho spojovala s velkými stoly, důležitými jednáními, obchodními dohodami, diplomacií nebo krizovými situacemi. S něčím, co má jasná pravidla, připravené argumenty a na konci ideálně konkrétní výsledek.

Jenže čím víc se vyjednávání věnuji, tím častěji mi dochází, že jsem vyjednávala dávno předtím, než jsem pro to měla jazyk. Ve školce, když jsem si v pohádce zabrala židli, prohlásila jsem se za královnu a kudrnatému blonďatému klukovi oznámila, že krále nepotřebujeme, protože budu vládnout sama. Se školkovou paní, když jsem vyjednávala o tom, že nemusím spát, ale jen ležet a přemýšlet. Na základce, když jsem vysvětlovala, proč musí mít třída nástěnku a proč si vezmu na starosti její obsah. Na střední škole, když jsem přesvědčila 31 lidí, že je v jejich nejvyšším zájmu zvolit si psychologii, i když jsem ji původně chtěla jen já. A v první práci, když jsem firmu přesvědčila, že jediný počítač připojený k internetu musí stát právě na mém stole.

Právě na těchto zdánlivě obyčejných situacích dnes vidím, že vyjednávání nezačíná až ve chvíli, kdy proti nám někdo sedí. Často začíná mnohem dřív – uvnitř nás. Když si určujeme priority, hledáme odvahu něco říct, odkládáme nepříjemný rozhovor nebo se sami přesvědčujeme, že „to vlastně není tak důležité“.

To, co jsem dřív vnímala jen jako domlouvání, přemýšlení nebo hledání odvahy, dostalo v březnu 2023 na Negoticonu konkrétnější obrysy. Neznamená to, že bych tehdy začala vyjednávání skutečně chápat. Spíš jsem poprvé uviděla, co všechno může být součástí vyjednávacího procesu. Věci, které jsem do té doby dělala intuitivně, najednou dostaly název, rámec a souvislosti. Ale trvalo ještě dalších šest měsíců, než se ve mně tenhle nový pohled usadil natolik, že jsem dorazila na první trénink Mastery Club.

S tímto novým pohledem se změnil i můj vztah k přípravě. Dlouho jsem si myslela, že jsem se na podobné situace nepřipravovala. Až zpětně vidím, že příprava probíhala, jen jsem ji tak nenazývala. Nepracovala jsem s žádným plátnem ani s žádnými technikami, přesto jsem si v hlavě plánovala téměř všechno, co šlo: rozebírala situace z dostupných informací, zvažovala možné reakce, hledala slabá místa v argumentech a představovala si požadovaný výsledek. A protože si od dětství píšu deník, dávala jsem myšlenkám strukturu a postupně odstraňovala nesrovnalosti. Jen to nebyla vědomá ani metodická příprava, ale intuitivní, osobní a schovaná mezi přemýšlením, psaním a představou, jak by věci mohly dopadnout.

I proto o sobě stále ještě neříkám, že jsem vyjednavač. Ne proto, že bych nevyjednávala, ale protože se teprve učím rozumět tomu, co při tom dělám. Už tři roky si všímám, že jsem to dělala vždycky, jen pod jinými názvy: domlouvání, vysvětlování, ustupování, přemlouvání, rozhodování nebo hledání odvahy.

Na tomhle postupném uvědomování pak začalo stavět všechno, co přišlo později. První Mastery Club i pravidelné tréninky mi nedaly schopnost vyjednávat. Daly mi schopnost všímat si – sebe, druhých, slov, ticha, emocí, potřeb i hranic.

Tréninky mě tedy neučí vyjednávat od nuly. Učí mě rozpoznávat, co už se děje, a zacházet s tím vědoměji. Nevyjednávat jen intuitivně, ale s větší pozorností. Ne proto, abych vždy vyhrála, ale abych lépe rozuměla tomu, co je ve hře.

Možná se vyjednavači nestáváme až ve chvíli, kdy sedíme u stolu proti někomu. Možná jsme jimi mnohem dřív – když se rozhodujeme, co je pro nás důležité, kdy ustoupit, kdy trvat na svém a kdy si přiznat, že největší odpor někdy neleží venku, ale uvnitř nás.

Uvědomovat si to začalo před třemi lety. Od té doby vyjednávám vědoměji. Ne vždy lépe, ne vždy klidněji, ne vždy s dokonalým výsledkem. Ale s větší pozorností k sobě, k druhým i k tomu, co se mezi námi skutečně odehrává. A možná právě v téhle pozornosti pro mě začíná skutečné vyjednávání.